V kapele specialisty interní komunikace v T-Mobilu je asi patnáct lidí, přesto nezní jako Arcade Fire, natož Divokej Bill. Za jejím názvem je určitě příběh, který nicméně nezmění nic na tom, že „Podzime“ budete na nějaký zvíře volat asi těžko. Kromě podzimu – ideální doba říct si, že život je smutný – deska obsahuje taky Kolín, maloměsto, jehož smyslem je, že jím projíždí vlak, čili se dobře využívá jako symbol, protože v něm nikdy nikdo nebyl a rýmuje se líp než Česká Třebová.

Líbivě zahloubaných písniček je jedenáct (a tři dokreslovače atmosféry, které jsou moc krátké na to, aby je mělo smysl přeskakovat) a zpí va jí se po sla bi kách. České kapely se prý v poslední době rozhodují zpívat česky, aby Češi poslouchali texty. To by bylo chvályhodné, kdyby byly chvályhodné ty texty.

Kapelník a písničkář, kterému v hlavě říkám pan Kuchyňka, ale není žádnej Petr Fiala: když tesknění, tak bombastické, až se mu moc nedá věřit. A vši ch ni chce me bejt as poň na chvil ku šťa stný, fakt, jo? Hlu bo ko u vnitř je ně co roz bi tý, ně co tam ne se dí, ne do lej há, ale na to už jsou dneska prášky. Celé poslední rozněžnělé Satelity stojí na hříčce dneska sníš svý sny, která bolí skoro stejně jako dobře znáš písničky o pivu a o vině, což už bohužel napadlo každého druhého majitele vinárny.

Stačí se ale na texty moc nesoustředit. Na všech 38 nástrojů zjevně hrají talentovaní lidé, kteří dohromady tvoří uhlazený smutek tak akorát na zamyšlené čumění z okna v předraženým žižkovským tři plus jedna, když spolubydlící odejdou chlastat. Basa v Kolíne zní jako když startuje vrtulník (to je kompliment, ten efekt chci k vánocům, mami), synťáky v Andulce, která se jinak spolu s Maruško účastní celonárodní soutěže o apropriaci lidové písně, by měla obšlehnout kdejaká cimbálka. Žádný město má víc vrstev než člověk, co v lednu zjistí, že si nekoupil žádnej svetr. A Černou by byl v zemi, kde Michal David nedostává státní vyznamenání, rádiovej hit.

S přesahem něčeho, čemu se v recenzích neřekne jinak než „projekt“, se moc počítat nedá. Moje sestra, která si v autě pouští Evropu 2, považuje Zvíře jménem Podzim za „moc umčo“; kapela ale zároveň není ani trochu ironická, což jí ztěžuje pozici mezi náročnými poslouchači v Praze 7. My, co jsme místo na Blur vyrostli na bratrech Ebenech, jsme ale rádi, že poctivě zahraný folk má své místo i v pozdním kapitalismu. Na podzim dobrý.