Protože způsobů, jakými umělecky vyjádřit, že život je smutný, je nekonečně mnoho, oprašuje tzv. písničkář Dominik Zezula po třech deskách svých Dětí mezi reprákama archivní duo post-hudba, které na začátku dekády podle dostupných informací rezonovalo mezi snad i stovkami příslušníků velkoměstské mládeže. Není se na co těšit je sice lákavý název pro recenzi v Mladé frontě Dnes, ale ve vztahu k obsahu není zcela přesný, protože z dvanácti písniček na desce se jde těšit minimálně na polovinu.

Už první Krásný nový ráno dává tušit, že se pohybujeme v žánru plačtivého elektropopu, takže osvěží mírná tematická rozkročenost: Zezula se od svého tradičního mňágovského tématu chtěl jsem tu slečnu a měl jsem ji rád / ale ona mě ne, no to se může stát odchyluje víc než obvykle. Nechybí generační stesky (Špinavý dlouhý dny) ani alespoň textařský příspěvek do celonárodní soutěže o apropriaci lidové písně (Polana). Ze všeho toho rozjímání dělá Tomáš Havlen, v post-hudbě zastávající post hudby, hity tak elektronické, že když je doma moc vohulíte, bude na vás do dvou minut klepat sousedka.

Právě díky podkresům, které bych neváhal označit za svěží, ale Není se na co těšit bohužel není parfém, můžou i ti kritičtější z nás prominout, že deska není vždycky zrovna vrchol české poválečné poezie. Texty by místy mohly sloužit jako výsledek cvičení mileniálního ekvivalentu dílny Slávka Janouška, místy bruslí mezi upřímností a trapností.

Gramatika švédštiny působí spíš jako sebedojetí nad křehkou duší umělce než milostné vyznání, refrén když máš ji rád, tak vyslovuj její jméno tak nějak zvláštně jinak, ať ví, že v tvých rtech zůstává pořád v bezpečí z 6m16s zní jako rada na baličském internetovém fóru od člověka, co pět let nesáhl na holku. Sto panáků je shodou okolností zhruba počet, kolik by u desky posluchač vypil, kdyby jeden kopnul při každém tvořivém ohnutí slovosledu, jako v Synkáč hoří, kde všechny příběhy vrací se ke kořenům. Na druhou stranu je tu Smrt Letný, stoh textu, který připomíná staré Seriály. Nasranost mladého bílého muže na Prahu sedm a život obecně tu dosahuje uvěřitelného vrcholu. A existenciální libertariánské disko na konec Tulipány je možná ještě silnější než předchozí nepěkné přání populární pražské čtvrti.

Není se na co těšit se ale jako intimní zpověď osamělého písničkáře ani netváří (ostatně kapela se jmenuje post-hudba, ne post-texty, ha, ha). Díky Havlenovým aranžím deska funguje skvěle jako smutnopop - i takhle na jaře, lásky čas a tak dál, si ji můžete pustit na cestě odtam, kde jste se právě z nějakého důvodu probudili, a zahloubaně sledovat cestující v metru, kteří jistě neřeší tak vážné problémy jako vy - i jako vzácný příklad současné lokální hudby, za který se nemusíte stydět ani před švédskou kamarádkou poslouchající výhradně plejlist Indie Electronica na Spotify. V prostředí, kde ceny za „alternativní hudbu“ vyhrávají ironicky ufňukaní folkáči a revivaly Kabátu, to není málo.