Poctivě napsaná, složená a vyprodukovaná nuda. Vlastně nemám nic konkrétního, čím by mi to vadilo, jen mi to zní jako když člověk usne u Spotify playlistu, probudí se u 157. písničky v pořadí a po dalších pěti si je dost jistý, že v téhle sekci už je píše algoritmus.
Celá tahle deska zní jako dojezd. Snažil jsem se a pouštěl si ji několikrát, ale vždycky z ní mám jen pocit dojezdu. Možná je to fajn při dojezdu (nevyzkoušeno), ale jinak mě nenapadá, proč si připomínat dojezd. Místy připomíná Léto s Monikou, kde taky Slovenka evokuje ketamin.
Aktuální produkt vydavatelství Zrní s. r. o. (ano, žijeme ve společnosti) ve mě vyvolává touhu hodit po někom bustu Zdeňka Svěráka. Dokážu zvládnout nabubřelou hudbu i pitomou hudbu, ale když je to nabubřelé a ještě k tomu pitomé, začínám si představovat gulagy. Čiší z toho, jak si Zrní řeklo „tohle by se líbilo panu Havlovi“, což se jim samozřejmě hodí do krámu, když se chudák Havel nemůže bránit. Celou tu kapelu měla vůbec už dávno sezobat nějaká slepice, ale místo toho bude stoprocentně hrát na mítincích Mikuláše Mináře.
Zajímavý kontrast s únorovým Neřvi mi do ucha, se kterou kapela sdílí zpěvačku (tu, co není Slovenka). Tomáši Tkáčovi, který produkoval asi polovinu desek z tohohle seznamu v různých žánrech, to tentokrát vyšlo na majestátní disko, což mohlo těžko dopadnout líp. Nechybí cowbell. Pro mě nejlepší letošní česká deska.
Tomáši Tkáčovi, který produkoval asi polovinu desek z tohohle seznamu v různých žánrech, to tentokrát vyšlo na barokní introspekci, což dopadlo poměrně v pořádku. Pár zapomenutelných písniček se střídá s citlivými hity s bombastickými aranžemi. Nejlepší momenty přicházejí s procítěnými varhanami. Zvláštní zmínka za cover vlastní tvorby s jinou kapelou, což umělci, kterým nevychází tři desky ročně, zvládnou jen stěží.
Písničkářské hity. Texty, u kterých sice občas není úplně jasné, co znamenají (šlápl jsem na verpu uprostřed čehosi, maštale pro vosy, mrákoty ze rtu?), ale každopádně tu takhle nikdo jiný nepíše. Čím víc to poslouchám, tím je to lepší. (Tomáši Tkáčovi, který atakdál, to tentokrát vyšlo na dřevní folkrock, a dopadlo to nádherně.) Táborákový potenciál.
Na rozdíl od ostatních zdejších recenzí psaných s profesionálním odstupem tady přiznávám, že nechápu, že tohle nejen existuje, ale že to i někdo poslouchá. Zatímco Neřvi mi do ucha ketamin jen evokuje, tady na ketaminu zjevně všichni jsou. Protože zpěvákovi není vůbec rozumět, zjistil jsem až při čtení textů, že hned v prvních dvou verších první písničky přichází šach mat absolutním rýmem. Což je samozřejmě koncept, jako všechno. Přesně kvůli tomuhle zvolili Trumpa.
Velmi rozporuplné. Na jednu stranu to tzv. škrábe stejné svědění jako WWW, které nikdo rozumný nemůže mít nerad, na druhou stranu to místy zní, jako kdyby se na DAMU naučili, jak hrát, že dělají elektro, a s postupujícím věkem je to nepřechází. Při poslechu musím neustále bojovat s lehkým pocitem trapnosti, což mi nevadí u filmů s Tomem Cruisem, ale u hudby mám radši, když se za ni nemusím stydět.
Tak co, rockeři, jste připraveni na POVODÍÍÍÍÍÍ OHŘEEEE-EEEEE-EEEEE-EEEE-EEEE? Pokud vám táhne na padesát a myslíte si, že dobrá hudba má být hlavně hlasitá, ale že Kabát v textech málo zmiňuje Václava Havla, pravděpodobně jste. V opačném případě si můžete gratulovat, váš život má ještě smysl.
Napoprvé mě to zklamalo a pamatoval jsem si jen hit o Danielu Nekonečném, naštěstí je to s dalšími poslechy čím dál lepší. Martin Kyšperský je pořád výborný textař, i když už se posunul od zlomených srdcí víc ke krizi středního věku, a díky neustálým proměnám sestavy znějí Květy pokaždé trochu jinak a trochu stejně, což se některým kapelám nedaří ani na ploše dvou desek. Jinak všude tvrdím, že nejlepší byly Květy kolem roku 2010, ale to jsem taky ještě z vlastní zkušenosti věděl, jaké je to žít v Brně.
Ambiciózní elektronické plochy! Pokouší se to o totéž, co poslední Zvíře jménem Podzim, jen dobře. Je sympatické, jak se Dusilová snaží o proměny, haha. Nejspíš vám v hlavě nebudou hrát chytlavé melodie, ale o ty se tam ani nikdo moc nesnaží - důležité je, že je to příjemná deska, což je hodnocení, které doufám ocitují na zadní straně reedice.
Jejich první desku mám hodně rád, takže zvědavost na druhou dopadla zklamáním, jak jsem se ostatně už mohl poučit. Zní mi z toho chuť být temný a edgy, na což si připadám starý. Ve zvukových experimentech se úplně ztrácí písničky. To pak vyvolává chuť pustit si buď Swans, kteří mají lepší zvukové experimenty, nebo Tomáše Tkáče (kt. atd.), který má lepší písničky.
Že by konečně další důstojné pokračování čs. country tradice? řekl jsem si. Ne. Působí to jako nějaká parodie od lidí, kteří se nachcali v Bullerbynu a přišlo jim jako bezva nápad vytáhnout mezi lidi banjo. Nikdo neříká, že by měl člověk umět zpívat, když vydává desky, ale zrovna v tomhle žánru by se to spíš hodilo než ne. Písnička, která se mi líbila, je cover.